1. den 5.5.2023 ujeto 541 km

Velorex dovolenou máme naplánovanou již tradičně na Srpen. To se ale nedá vydržet! Teploty pozvolna stoupají a naskytl se volný prodloužený víkend ...  Už loni jsem si naplánoval trasu do Holandska, ale nestihlo se to. Tedy času trochu mám, trasa vymyšlená  a zabaleno za půl hodiny. 

Vyrážím sám, čemuž se lidi často diví a následují otázky. Nebojíš se ? Ne fakt se Evropy nebojím. Jak se domluvíš když neumíš ani česky pořádně ? Rukama nohama a úsměvem. Nebude ti smutno samotnému ? Vůbec ne, občas je to moc příjemné. Kdo ti pomůže když se něco podělá ? Muset si pomoci sám, spolehnout se jen na sebe a své schopnosti, to je pro mě to pravé dobrodružství.

Je pátek a vyrážím v 7 hodin směr Plzeň. Po pár kilometrech sundávám střechu a nasazuji letní, dělá se krásné počasí. Už před 10 přijíždím před krám ve Starém Plzenci. Dám si rychlé kafe s kolegyní před prodejnou a letím dál na Tachov. Kolem poledního už mě vítají německé nápisy, dobré silnice a ohleduplní řidiči. Jede se mi krásně, svižně a usmívám se od ucha k uchu. 

Kolem 18 hodiny začínám hledat kemp, jsem asi 30km od Heidelbergu kde si ráno chci dát snídani a prohlédnout hrad. Začíná krápat a já stojím před kempem v Schwarzach. Budím pozornost štangastů a pan majitel se už ke mě řítí. Po standardní sadě otázek k velouši, mě ale odmítá ubytovat. Jsou jen pro obytňáky a o stanu nechtějí ani slyšet. pokouším se ho ukecat ale marně. No nic, začíná dost pršet, nandavám tedy třechu a přemýšlím kde se chytnu. V tom ale vyleze z restaurace jeho paní. Pořádný kus ženský, pořádná němka. K muži pronese 2 věty a jsem ubytován. Přimluvila se za mě, asi se jí mě zželelo, jak jsem smutně nandával tu střechu v dešti. Stojí mě to 22 euro ale jsem rád že nemusím nikam v dešti dál. 

Kupuji si dobré pivo, uvařím polévku k večeři a jdu brzo spát. Jsem unavený a zítra mě čeká nabytý den. 

2. den 6.5.2023 ujeto 437 km

 Vstávám v 7 ráno a už v 7:45 běží motor. To je ohromná výhoda cestování solo. Na nikoho a nic nečekám, za 40 minut jsem vzbuzený, sbalený a na cestě. Kupuji si snídani a kávu v pekárničce a po pár minutách už stojím před Heidelberg. Sedám si na opevnění, snídám sladké pečivo s kávou, koukám na hrad a úžasný výhled na město.

Hrad Heidelberg je opravdu moc pěkný. Jsem rád, že jsem nesežral housku s paštikou v kempu a nechal si snídani na tak pěkné místo s výhledem.  

Dnes mám v plánu přejet Lucembursko a spát v Belgii. Kolem poledne mě ale začíná trápit spojka. Zastavuji, že ji nastavím a pojedu dál. Zjišťuji ale, že podemnou je během chvilky loužička. Ejhle, těsnění u hadice hydraulické spojky. To není dobré. No nic, nové nemám tak hadici trochu povolím, pootočím, utáhnu zase a vyrážím na benzínku koupit brzdovou kapalinu (používá se do hydrauliky) do zásoby. Těsnění nemám, tak budu dolévat a to půjde.

Pár kilometrů před hranicemi Lucemburska navštěvuji Porta Nigra . Je kolem 15 hodiny a tak tu poobědvám zbytek pečiva ze snídaně. Průjezd městem Trevír ani zdaleka nenasvědčuje, že by se zde tato řecká stavba, brána,  měla nacházet. Je to trochu jako na Václavském náměstí, horda turistů, restaurací a hlavní tranzitní silniční tepna. Moc se mi ale líbí, jak jsou uzpůsobeny zahrady kolem. Působí to jako někde v Řecku a kupodivu to nevnímám kýčovitě. 

Hranicí Lucemburska s Německem je řeka Sure, navigace mě chce hnát asi 30 km po Německém břehu. To tak, Lucembursko je i tak malá země, rebelsky neposlechnu povelů navigace a přejíždím hranice -most. O zemi jako takové toho moc říci nemohu. Jako novopečený člen Nesmrtelných dědků, jsem Lucemburskem jen prolétl po jejich vzoru :). Důvodů to mělo hned několik. Zaprvé dost prší, zadruhé cílem je spíš Holandsko a za třetí jsem moc zajímavých bodů na tak krátkém úseku nenašel. 

Dnes chci spát pár kilometrů od Notre Dame de Dinant, chci tam ráno posnídat. Na Belgii jsem moc připravený nebyl, nešlo mi natankovat a ruce s nohama vůbec nefungovaly. Tak zadávám do překladače Belgičtinu, ne nebyl rozbitý jen mi strýček googl doplnil vzdělání že neexistuje a mluví se tu Francouzsky, Německy nebo Nizozemsky. Opravdu mě to pobavilo jak tam tak stojím u pokladny a hledám Belgičtinu v překladači :). No nic, podařilo se natankovat a po pár minutách i najít kemp. No kemp, pěknou zahradu s 3 mobilhome a pláckem na stany, kde spím úplně sám. Pan domácí dostává 12 euro za ubytko a domlouváme i ranní roztlačení, je to do kopce z kempu a sám to nedám. 

3. den 7.5.2023 ujeto 388 km

V 7 budíček v 7:40 sbalený a vyhlížející pana domácího na roztlačení. Bohužel marně, budu to muset zvládnout sám. Až na třetí pokus se mi podaří vytlačit kopeček z kempu na silnici. Ta je mírně z kopce a už není problém, motor běží a srdce mi tluče jako bych složil vagon uhlí na čas. Vzpomenu si na ženu a posteskne se mi, tento krásný ranní rituál roztlačení dělává ona. 

Myslím, že jsem už na to přišel. Večer najít ubytko kousek od bodu zájmu, ráno vstát brzo, nakoupit čerstvou snídani v pekárně a bez turistů, shonu, klidně posnídat na zajímavém místě. Jsem tu sám, parkuji na malém parkovišti přímo před Notre Dame de Dinant a ani neplatím parkovné. V Dinantu nacházím krásnou malou pekárnu, je to starší restaurace a zákusky leží na tácech po stolech. Je to hodně po domácku, takové opravdové a působí to tak poctivě. Starší paní nejspíš majitelka, se pořád usmívá a balí mi do sáčků snídani a vlastně i oběd. Snídám, piju kávu a koukám na zajímaví most a pěknou katedrálu. Je tu zatím klid tak nespěchám. 

Dnes je cíl Holandsko a ideálně tulipánové pole někde u Amsterdamu. Jedu Belgií a můžu si hlavu vykroutit. Baráky jsou tu velmi často z kamene a to staré ale i nové. Moc se mi tu líbí a v každém třetím baráku už si představuji svůj důchod. 

Průjezdem městem Namur, se z Antonína začnou ozývat velmi hlasité zvuky. Uvolnilo se koleno výfuku, projedu městem a kousek za ním někde zastavím a utáhnu. Netrvá ale dlouho a zjišťuji, že to svodem nebude, přicházím o výkon a tak rychle hledám plácek ve městě, kde nebudu překážet a nebude moc vadit, že po mě  zůstane olejová skvrna po opravách. Zastavuji pře zavřeným servisem, geniální místo a hlavně na poslední chvíli, už to vlastně ani nejede.

Koukám do motoru a tůruji motor, abych přišel na závadu. Po chvilce zjišťuji že mi fouká pod hlavou válců. Demontuji chlazení a sundávám hlavy motoru. Jsou dost povolené a zjišťuji, že měděné těsnění pod jedním válcem z části chybí a pod druhým je těsně před rozdrolením. Vyčistím, dám nové , vše utáhnu a oddechnu si že můžu pokračovat v cestě dál.  

Chvilku po poledni už překračuji hranice do Holandska. Je deštivo ale celkem teplo. Holandsko mě okamžitě zaujme,  silnice jsou vlastně velké cyklostezky. Uprostřed 1 pruh pro auta a po stranách metrové pruhy pro cyklisty. Auta se tu podřizují kolům ne naopak jak jsem zvyklí. Všichni jsou ukáznění, trpělivý a dodržují předpisy. Po cyklostezkách se prohánějí i malé scootry, jezdí pomalu a nepřekáží autům ani cyklistům.  Nizozemsko je zemí zpomalovacích retardérů. Jsou prostě všude, před zatáčkou, každou křižovatkou, každou změnou rychlosti. Nutno podotknout že nejde o retardéry, které známe, tyto Vám neutrhnou přední nápravu... tyto ladně přejedete a jen se zhoupnete, jsou často na 60km/h a šedesátkou se taky jezdí. Pokud bych ale mohl něco vytknout .. světla ! Není povinnost tu svítit, ale Nizozemšťané (tak jim říkám) si to užívají. V zemi neustálého mlžného oparu a častého deště, šetří své žárovky jak jen to jde. Je to o hubu tak pozor. 

Spojka která včera tekla, dnes už neteče, těsnění stačilo asi  jen pootočit a přetáhnout. Spojka ale divně zabírá, štelovat už není kam je utáhlá na maximum, odvzdušnění taky nepomohlo, ale jedu a řadím opatrněji, pomaleji a plynuleji. Kvalty padají ztěžka a trochu se bojím o převodovku ale nenapadá mě jak a co opravit, musí to prostě vydržet a budu se snažit ji moc nenamáhat a soustředit se na šetrné řazení. 

Stavím se u Rotterdamu v Konderdijk. Zdejších 19 mlýnů, které sloužily k odčerpávání vody jsou velmi působivé a vlastně ikonické pro Holandsko. Lidí tu je dost a například cena 17 euro za kouknutí do mlýnu mi přijde opravdu neúměrná (nedal jsem to) ale i tak si myslím, že tyto mlýny za návštěvu stojí. Vtipné bylo parkování, hlásím že jsem motorka (ty parkují zdarma) pán si mě poddal. Ukázal mi na chodník před restaurací, kde motorky parkují. Jasně musím se otočit, pak vyčkat až zablokuje dopravu, vyhnout se sloupům na chodníku a nakonec vyjet obrubník a zaparkovat aby se dalo kolem mě chodit. Hračka. Po chvilce trápení na spodním parkovišti s otočením se ale slituje a ukáže mi na trávu kam to můžu postavit. 

Navigace mi už od rána ukazuje, že na trase je trajekt, pořád zumuji na mapě a hledám jej.  Je kousek od Konderdijku, plavím se za 2,5 euro asi 100 metrů na druhý břeh a jezdí snad každých 5 minut. Frčím  do Amstru a kochám se baráky mnohdy pod úrovní hladiny okolních řek a kanálů. Trochu mě překvapuje, že staví pořád nové a nové a pořád stejně nízko.. jako by nevěděli že za pár let tady budou končit a moře je vytlačí. Projíždím kolem Keukenhofu, zvažoval jsem návštěvu zítra ráno, ale když vidím ohromná parkovací pole, která praskají ve švech, vím že tady se na tulipány koukat určitě nebudu. Pole jsou už z větší části posekaná ale naštěstí se ještě občas nějaké políčko pestrobarevných květin ještě najde. Stavím, fotím a prohlížím si tu krásu. 

Kemp jsem si našel kousek u moře, dal jsem si konečně sprchu, postavil stan, udělal nejnutnější servis, kontrolu stroje, dal večeři v restauraci a jdu na cca 3 km procházku k moři. Pobřeží je obehnané ploty a na pláž se chodí jen cestičkami. Pás kolem pobřeží je posetý písečnými dunami a je na Nizezemsko až nepřirozeně zvlněný. Pláž naproti tomu je rovná, široká a dlouhá oboumi směry kam až dohlédnu. Je plná mušliček a pomalu zapadajícího slunce. Sedám si do písku, poslouchám zvuky moře a koukám na nejspíš Tereje (vypadají jako racci ), kteří střemhlav padají do moře a loví tak ryby. Nepamatuji, že bych to kdy viděl a je to úžasná podívaná. 

4. den 8.5.2023 ujeto 339 km

Budíček v 7:00 a po roztlačení náhodným obdivovatelem (taková lest, navábím pozorovatele očním kontaktem, zodpovím pár dotazů, nechám vyfotit a pak mezi řečí naznačím ať mě roztlačí), vyrážím domu. Mám to cca 930 km a trochu si pohrávám s myšlenkou, že to dám na jeden zátah a dorazím k ránu do své postýlky. To se ale uvidí, když budu unavený, nebo to nepojede dle představ, složím hlavu někde v německém kempu. 

Poslední zastávky u polí tulipánů a alou domu. Dnes Velorex slaví narozeniny, má najeto přesně 60.000 km (dle tacho aspoň). Při posledním přetočení z 40tis na 50 tis, jsem se zamyslel, kolik desetiletí čekala 5 na své místo na slunci (předchozí majitel léta renovoval a pak nejezdil a tomu před ním stál velouš ve stodole jako vrak taky řadu let). U šestky to ale vím celkem přesně, naposledy se hnulo číslo ze 4 na 5 dne 27.9.2021 máme tedy za něco málo přes rok a půl najeto 10.000 km. 

Dnes se jede těžko, motor funguje jak má, ale řazení je čím dál složitější. Spojka už nedokáže plně rozpojit lamely a i když leží pedál na podlaze tak je velouš pořád v záběru. Každý semafor, kruhový objezd a hlavně města se stávají zlým snem. Kruhové objezdy plánuji s ohromným předstihem, abych nemusel zastavovat a vlastně ani moc podřazovat. Semafory projíždím mnohdy na červenou, tam kdy bych ještě včera na oranžové brzdil dnes přidávám co to dá. Jsem zvědavý kolik dorazí pokut..  No a města, to je děs, tady si nepomůžu. Pokud netrefím neutrál, a nyní to opravdu není snadné, motor musím vypnout, vyřadit a znovu nastartovat a rozjet. Takto to dál nepůjde, je kolem 14 hodiny, 339 km za mnou ale víc jak 600 domu. To nedojedu, ne takto. Stavím na kraji města Wiedenbruck na prašné autobusové zastávce. Volám Honzovi (nesmrtelný dědek) popisuji nastalou situaci a konzultuji co s tím. Nic moc nás ale nenapadá, radí mi ať vložím kuličku pod spojkovou tyčku, že bude nejspíš ochozená a krátká. Kuličku vtlačím do motoru pod tyčku a na malou chvíli jsem nadšený. Spojka vypíná a funguje jak má. Super! Balím startuji a vyrážím. Bohužel se však raduji předčasně, spojka sice vypíná ale nespíná, tedy klouže tak moc, že se nedá rozjet. 

Začíná se zatahovat, hřmí a blíží se pořádná bouřka. 

Musím něco vymyslet, ale co ? Mám jen 2 možnosti. První je vyndat motor ( spojku nedemontuji bez vyndání) druhá je zavolat Zuzce ať přijedete s přívěsem a odveze mě domu. 

Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko odtahu. Říkám si, vyndám motor za 3 hodiny, najdeš co je kaput, nebudeš to mít a budeš si stejně volat odtah. Není tedy na čase to vzdát? Prostě je to nad mé schopnosti a možnosti. Toto dilema rozsekl až přicházející déšť, tak či tak, nebudeš stát v bouřce vedle silnice bez střechy nad hlavou vole. Jdu poklusem ke statku s koňmi který je hned u zastávky. Prosím o střechu nad hlavou pro Antonína abych mohl opravovat nebo počkat na odtah. Po chvilce hledání místa mi nabídnou kus stodoly se slámou. Opatrně se optám zda by moc nevadilo kdybych tu i přespal, pokud se mi nepodaří opravit. Pan majitel chvilku zaváhá ale nakonec mi ukáže prstem na slámu aby bylo jasné že do domu mě nezve. 

Super, tak spát už mám kde, teď už jen vyřešit odtah nebo pokus o opravu. Zuzka už je připravená vyrazit ale ještě to nevzdám. Domluva zní jednoduše, rozdělám to, pokusím se zjistit co s tím je, zda to opravím a do 2 hodin volám jestli má vyrazit. 

Sundávám táhla, vypouštím olej a demontuji víko motoru. Hned na první pohled vidím závadu, lamela je pootočená a mimo drážky. Ale proč ? Demontuji přítlačný koš a lamely. A cítím že koš spojky je hýbe. Aha tak se povolila matka koše, dotáhnu ji a je to! Ano tak snadné to někdy může být, ale to můj případ není. Matka je zcela bez závitu, tu už neutáhnu. Abych ji vyměnil, musím povolit motor, demontovat výfuky, sání, chlazení ... a vyheverovat motor tak o 20 cm výš. Už ji mám v ruce, a hodně intenzivně prohrabávám celého Antouše a hledám druhou takovou. Bohužel je to 12x1,5 tedy jemné stoupání a tu náhradní nemám. Volám panu Němcovi (nejznámější dodavatel dílů na Velorex) s dotazem kde se dá taková matka na Velorexu ještě najít, že bych ji někde oželel víc než na spojce ale bohužel, jediné místo jsou svislé čepy kde by to šlo i bez matek jet, ale ty už mám nové a předělané na standardní stoupání. Vyčerpal jsem všechny své možnosti, spoléhám a vsázím na jedinou kartu - SEDLÁK :)

Pan domácí prohlédne své zásoby matek ale dle očekávání, tento atyp tam nemá. Přislíbí mi ale, že hned ráno ji zajede koupit. Odvoz ruším, dnes přespím na slámě u sedláka, ráno seženeme matku a kolem poledne už budu zase na silnici. Možná ...

5. den 9.5.2023 ujeto 648 km

Vstávám jako již tradičně v 7 hodin. Zjišťuji hned, že ani zdaleka ne jako první. Tady nejsi v kempu panáčku tady jsi na statku a tady se stává brzo. Pan domácí sedá do auta a odjíždí pro matky. Po 20 minutách je nazpět a s úsměvem na tváři. Nastavuji hrst a ta se pomalu plní asi 10 matkama, super! Neváhám ani minutu a hned přikládám jednu po druhé k hřídeli. Tak jednoduché to někdy bývá, ale ani tentokrát to tak není. Matky všechny do jedné mají špatný závit, zvažuji i že bych je silou přetáhl, nebo zavařil, ale zničil bych hřídel na převodovce a doma bych musel motor půlit a dávat novou osu převodovky. To za to nestojí, to už je levnější a méně pracné to vzdát a nechat se odtáhnout. 

O potupném odtahu ale dnes ani neuvažuji, volám do práce, že se zdržím o den dva nebo déle. Prostě 1 matka mě nezastaví a budu ji tu shánět tak dlouhou jak bude třeba. Pan domácí telefonuje svému mechanikovi, prý matku objedná na Amazonu a ještě dnes ji bude mít na dílně. Tak fajn to zní dobře. Chvilku před polednem se jdu projít městem a číhám kolem baráku kde stojí Trabant. Nikdo tam bohužel není asi jsou v práci, tam bych ale možná pochodil, nechám si to jako plán B na večer případně. V tom se ale otočím a zamnou stojí auto, v něj sedí pan domácí a mává na mě ať si nasednu. Jedeme do servisu. Jaké překvapení, že si ze servisu neodvážíme platový sáček s matkou z Amazonu ale přibližně 30 kilo těžký kýbl plný použitých matek a šroubů. 

To je ono ? Bude to tam ? Ptám se nervózně ještě v autě pana domácího, nevím musíme se kouknout odvětí. Přijíždíme na statek, okamžitě vysypávám obsah kýble na zem a začínám systematicky probírat matku po matce. 

Občas se daří a občas ne. Já mám dnes ale štěstí a matku nacházím. V celém kýblu byla 1  opravdu jen jedna jediná ! Je širší a má silikonový lem ale to mi pan domácí uřízne velmi zkušeně flexou v dílně. Mám radost jako malé dítě, i pan domácí nevěřícně kroutí hlavou a usmívá se. Dost to semnou prožívá a z nalezené matky měl z prvu možná dokonce větší radost jak já. Tím to ale pro něj končí, já jdu zase všechno smontovat dohromady a doufám že to je jediná závada. Po dvou hodinách mám umyté ruce a naloženo. Je čas na test. Jako na potvoru začíná slejvák, tak 20 minut nervozně přešlapuji a čekám až přestane. Pak se nápadně pohybuji po nádvoří statku aby si mě pan domácí všiml a přišel za mnou. Potřebuji totiž roztlačit.. je mi to trapné ale to sám neudělám a musím ho snad naposledy zneužít a požádat o pomoc. Po chvilce přichází a s úsměvem a obecenstvem v podobě celé rodiny do mě strčí. Motor naskočí a já vyrážím na jízdu kolem kruhového objezdu opodál. 

Vracím se s úsměvem a celá rodina mi tleská ! Loučím se s celou rodinou, dávám jim 30 euro za ubytování a útrapy, které odmítají ale nakonec pochopí, že na tom trvám a přijmou je.

Je 14:30 , je to 24 hodin od doby kdy jsem včera dojel. Domů to mám přes 600 km a je odpoledne, to bude žrádlo, jdu na to. Prvních 60-80 kilometrů ladím spojku a volnoběh, každých 5-10 km zastavuji a povolím, utáhnu .. . Spojka si sedá, občas zůstane trochu vyset lamela, jedna byla trochu pomlácená jak byla mimo koš, tak jsem musel výstupky trochu pilníkem upravit. Po 100 kilometrech si vše ale sedlo a to tak, že Antonín snad nikdy nejel tak jako dnes. Musel jsem se hlídat, velmi pravidelně rychlost překročila 80km/h GPS a to už se stává velouš těžko ovladatelný a dost nepředvídatelný. Vždy když má motor dobrý den, mám na paměti slova " každý motor jede před smrtí nejlépe" nevím kde se vzala ale vždy je mám na paměti a místo toho abych se radoval jak to jede, tak mám obavy kdy a jak klekne :) . 

Mám neskutečnou radost. Nevzdal jsem to, bojoval jsem a měl i trochu štěstí. Bylo přeci tak snadné zavolat Zuzce a poprosit ji o odtah (vím že by to pro mě udělala ráda a tímto jí za to i moc děkuji) ale dokázat to a zvládnout všechny nástrahy ? To je odměněno tak nepopsatelným pocitem! Prvních pár desítek kilometrů jsem občas nekontrolovatelně vykřikl JO DAL JSI TO  a podobně :) . Je to upřímná a nefalšovaná radost a trochu i hrdost že jsem si pomohl a nevzdal to. 

Cesta utíká krásně, je slunečno a kromě tankování nestavím. Dojezd google odhaduje na 00:20 což je samozřejmě nesmysl ale kolem 3 ranní bych byl rád doma. 

V noci překračuji hranice. Silnice se malinko zhoršují (nic dramatického) ale hlavně se klikatí a prudce stoupají a zase klesají. Jak krásné silnice u nás máme ani si to neuvědomujeme. Co je ale horší změna, jsou čeští řidiči. Agrese, rychlost a bezohlednost při předjíždění. Němci jsou tak ukáznění, až mě to kolikrát rozčílilo, proč mě nepředjedeš proboha ? Aha sice je to rovinka, je vidět, nic nejede, ale je tam plná a to tu asi něco znamená. Našinec ? Čára není zeď, horizont nebo zatáčka taky mnohdy nebývá překážkou. Horší je, že si uvědomuji, že jsem taky Čech. V cizině se aklimatizuji a jezdím slušně ale doma zase pořád někam spěchám, nechám se tím strhnout asi. 

Posledních 50 kilometrů před Prahou najíždím na dálnici, je 1 ráno provoz takřka 0 a rozdíl v  reálném dojezdu kolem hodiny. Tak co, nikomu překážet nebudu, policii vysvětlím a taky už začínám cítit únavu a těším se domu. Dávám tempomat 80km/h a letím hodinu v kuse snad nejrychleji co jsem kdy jel. Ve 2 ráno stojím před barákem, dal jsem dnes za 12,5  hodiny 648 kilometrů. To je slušnej masakr. 

Co závěrem, Výlet to byl velmi intenzivní, hodně dlouhý na kilometráž ale moc jsem si ho užil. I přes denní nájezdy jsem viděl vše co jsem si vymyslel vidět. Jsem nabytý, teď už to do Srpna na další dovolenou vydržím (no za 3 týdny jedu Palackého Tisícovku II takže tak dlouho stát pod plachtou nebude:) ) .

Celkem najeto 2.353 km

Foto galerie