Maroko 2024
Maroko 2024
Letošní sezona bude o pár týdnů delší :). Podlehl jsem nabídce a vyrážím s kamarády 12.10 do Maroka. Volíme nejsnazší a velmi komfortní variantu. Doprava kamionem od společnosti Fly to Ride do Málaga ve Špaňelsku a pak po ose na trajekt do Maroka.
Účastníky zájezdu jsou :
skupina A - Zuzka - Moto Guzzi V85 TT, Pavel - Honda Africa Twin, Aleš - Yamaha Super Tenere
skupina B - Já/Velorex 350, Milan - Jawa 638 350ccm + Pav 40
Skupina A i B má naplánovanou téměř totožnou trasu. Tempo je pochopitelně jiné, nechceme je zdržovat, plán tedy je sejít se vždy večer na společný nocleh.
0. den 2.10.2024 ujeto 50 km
Velouš je nabalený a připravený na tento nelehký trip.
Po prvních 2 kilometrech se mi seká zadní kolo, vydává to šílený zvuk a já stavím (jak příznačně na parkovišti hřbitova). Přeskočil mi řetěz, nespadl ale zasekl se na zubech rozety. Tak to jsem ještě neviděl, nejde sundat, musím zvednout zadní kolo, povolit ho a řetězu domluvit ať spadne zase mezi zuby. Zdržení cca 30 minut, ruce špinavé k loktům a zmrzlej jsem jak sobolí ... .
V kombinaci s kolonami dojíždím poslední a to se zdržením půl hodiny. No začíná to pěkně, prej Afrika .. já sotva dojel do Horoměřic...
1. den 12.10.2024 ujeto 134 km
Je tu krásných 25 stupňů, nandávám letní střechu, sundávám bundu a vyrážíme. Skupina A se vydává přes hory (+cca 40 km) , skupina B volí pozvolný start a jedeme podél pobřeží.
Cesta je plná zpomalovacích prahů, městeček a ohromných plachtových skleníků, kam jen oko dohlédne. Jede se krásně, je teplo a krom malé závady (naštěstí dřív, než jsem rozdělal půl motoru mě napadlo kouknout do nádrže.. no stačilo zapnout rezervu a bylo po poruše :) se nic neděje.
Spíme v Camping Castillo de Banos, kde si dáváme večeři a jdeme brzo spát.
2. den 13.10.2024 ujeto 388 km
Startujeme z ostra, hned za brannou kempu začíná brutální stoupání. Milan v kopci staví, Jawa mu přestala dobíjet. Naštěstí po sundání deklu motoru vidí uvolněný kabel. Zdržení 10 minut a můžeme pokračovat.
Krásné vlnité kopce s olivovníky, citrusy, mandlemi .. ty hory vypadají jak s neštovicemi. Krajina se mění a po chvilce jedeme kamennou pouští. Silnice perfektní, klikaté, plné stoupání a klesání.
Celej den si hraju s bohatostí směsi, ladění je o to složitější, že jsme s Milanem natankovali nekvalitní palivo. Na to ale přicházím asi po 4 zastávce kdy se chystám opět ladit bohatost. Co pořád ladíš? Ptá se mě Milan. Vůbec to netáhne už nevím co s tím. Mě to taky nejede posledních 70 kilometrů .. aha.. společný jmenovatel je patok v nádrži :). Naštěstí nádrže máme malé a po sto kilometrech ředíme 98 oktanovým benzínem a je po problému.
V Motrilu jsme s padající tmou a jdeme na večeři. Objednal jsem si talíř mořských plodů a byla to perfektní tečka za krásným 2.dnem.
3. den 14.10.2024 ujeto 419 km
V Maroku je o hodinu méně, hranice v Melilla (ještě Španělsko) překračujeme kolem 6 ranní. Kontrola je celkem důsledná, otevíráme zavazadla, odpovídáme na dotazy - kam, proč, na jak dlouho, kde budete spát, čím se živíme ... . Vtipné je, že Milan, který je kontrolován hned vedle mě, je stejný "lingvista" jak já. Tedy umí taky sotva česky a tak chytáme každé desáté slovo a rukama nohama vysvětlujeme a odpovídáme. Na hranicích musíte dostat něco jako carnet, tedy kartičku že vjíždíte s vozidlem a jeho identifikace. Odjíždíme od hranic a zjišťujeme, že nás pustili ale žádnou kartičku nemáme. Tak se vracíme k okénku a tam ji dostaneme. Je to dost nepochopitelné, kdyby to ostatní nedostali a neřekli nám to, tak odjedeme a byl by opravdu velký problém pak Maroko opustit.
První závada v Africe na sebe nenechala dlouho čekat. Po 10 kilometrech při výjezdu z kruháče slyším praskání. Stavím a zjišťuji, že na zadním kole prasklo už 5 špic. No přeplétat to tu nebudeme, měníme za náhradní kolo a po chvilce jsme zase na cestě. Docela nás pobavil pán, co zastavil na kole vedle nás. Kouká jak opravujeme, říkám (ukazuji spíš) jestli nám může pomoct zvednout velouše aby jsme vyndali kolo. Zakroutí hlavou že ne, usmívá se a kouká na nás dál, jak se lopotíme.
V Maroku byli před měsícem veliké povodně. Bohužel to je na cestách znát. Co kilometr to krátký úsek šotoliny , kde voda vzala silnici. Všichni si to ale užíváme, je to docela psina lítat po šotolině na které to plave.
Silnice P5427. Navždy se mi zapíše do paměti. Je to 150 km úsek, kdy prvních 75 km je silnice s občasnou šotolinou. Druhých 75 km je šílená, místy opravdu hluboká šotolina. Je to ale snad nejkrásnější úsek který jsem kdy jel. Nádherné hory, pláně, duny, hliněné baráčky ... Pořád stavíme, fotíme, kocháme se. Některé stoupání v druhé polovině -off road , jsou pro výkon 12kw a tři stopy téměř nevyjetelné. Jedu na jedničku, plnej plyn... kameny lítají všude kolem... zadek lítá ze strany na stranu, ale dávám to.
To že tu není jediná pumpa, není zas tak velké překvapení. To, že mi spotřeba vylétla na 12 litrů na 100km už je. Dolévám své dva kanystry, pak i Milanův ..
Jedeme oba v rezervách, dojezd do města kde spíme je 35 km a pumpa nikde. Hledáme v mapě kde natankovat, zastavuje se u nás Dacia (vozoví park Maroka tvoří tak z 80%). Prý jestli nepotřebujeme pomoct. Vysvětlíme (ukážeme :) ) náš problém, ok pojeďte za mnou a vyřešíme. Po 4 kilometrech stavíme před malým obchodem (taková večerka bych řekl - to jsou ostatně jediné obchody s potravinami v Maroku - žádné supermarkety - krom opravdu velkých měst). Pán nám přinese 6 pet lahví po litru, na výběr nemáme, musíme tomu věřit a lejeme.
Netušíme co to bylo za palivo ale letíme jak šípy savanou .. Už po tmě dorážíme do hotelu v Igli, kde na nás čeká skupina A už víc jak 2 hodiny. Už o nás měli obavy a zároveň se báli, že bude naštvaní na zvolenou trasu. Myslím, že jsme je hodně překvapily, svým nadšením i odhodláním projet všechno :) . Zuzka nám ukazuje zablácenou brašnu, ustlala si na blátě (naštěstí v malé rychlosti) a vyměňujeme si zážitky plné emocí ještě na parkovišti.
Večeříme v malé restauraci, majitel přijal objednávku a pak mu to z ulice nosily z ostatní obchodů. přiběhl frajer s mísou syrového masa, pak paní s miskou salátu, pak přinesli balenou vodu z obchodu a nakonec i pečivo z pekárny. V kuchyni neměl snad ani sůl, všechno nosili z jiných restaurací a obchodů v ulici. Jídlo však dost pod průměrem a krom tohoto zážitku s logistikou to nebylo dobré.
Když s úsměvem usínám, říkám si, nevidět z Maroka už ani kilák, tak i tak jsem spokojený. Tak šíleně pěkná a úžasná dnešní etapa byla.
4. den 15.10.2024 ujeto 359 km
Dnes jedeme do Merzouga, která se také nazývá branou na Saharu.
Cestou vidíme první stádo velbloudů, fotíme se u nich. Při odjezdu dostává veloušek ránu klackem od chlapce, který chtěl evidentně zaplatit. Naštěstí o oném úderu se dozvídám až zpětně od Milana, který jel za mnou (nevšiml jsem si toho, nebylo to slyšet). Myslím, že bych zastavil a asi chlapce stručně vychoval.
Cesta pokračuje ve stejném duchu jako včera, jen je tu víc aut (včerejší frekvence tak 2 za hodinu). Stavíme u kaňonu Ziz, je tu krásný výhled na středověké vesnice a probíhají v okolí archeologické vykopávky. Kupujeme zde první trilobity a amethysty. Jsou až směšně levné, trilobity i krásné kameny za cca 10euro. Po chvilce zjišťujeme důvod, co kilometr tak obchod nebo stánek u silnice. Je tu toho lokálně tolik, že to tu asi chodí sbírat jak houby.
Přijíždíme do Merzouga kemp, který je s výhledem na nádherné duny. Ubytování v Maroku je vlastně největší kontrast v cenách. Benzín i jídlo v restauracích je o něco levnější jak u nás ale třeba o 20-30%. Zatímco kempy a hotely jsou fakt za hubičku. Tento kemp nás stál asi 70 kč na noc/stan/osobu. Hotel od 250 kč po 750 kč a to je opravdu luxusní.
Vybalujeme a rychle vyrážíme do dun, dokud je světlo. Tak nebudu tvrdit jak jsem tam pojezdil ... hned jak skončila udusaná písčitá cesta tak jsem to zahrabal. Nebyl jsem ale sám, Pavel i Milan měli podobné výsledky.
Večer procházíme městečkem, které je plné servisů, půjčoven čtyřkolek a krosek. Dáváme si svůj první Tajin a nevím jak ostatní, ale já si tím zadělávám na Tajinovou závislost.
Krásný zážitek, být tu a ještě k tomu s veloušem .. Prostě paráda
5. den 16.10.2024 ujeto 257 km
Dnes jedeme přes krásné oázy, nádherná stará hliněná města a opět neuvěřitelné výhledy. Směřujeme do soutěsky Todra.
Cesta je plná "sněhových jazyků" - tedy tak bych to nazval akorát jsou pochopitelně písečné. Je to pozůstatek povodní a je to neskutečné žrádlo. Letím 70 a vidím jazyk, zbrzím na 50km (páč to nebrzdí) a vletím do hlubokého místy mokrého písku. Než se z toho vzpamatuju jsem zase na silnici. No a to je každých pár kilometrů. Je to sice dost nebezpečné ale zároveň vlastně docela zábavné zpestření.
Na kraji soutěsky stojí autobusy, plná soutěska lidí a stánků .. Václavák .. . Po průjezdu ale k našemu nadšení, zase ani živáčka. Projíždíme celé ohromné a famózní údolí úplně sami. Nemyslím, že to ještě může být lepší.
Cestu nám doporučí v restauraci kde se občerstvujeme. "Hlavní" cesta je rozbitá a tou kterou nás posílá na mapě ani není. Necháme si poradit a jedeme neexistující cestou, je místy hodně pomlácená, místy v rekonstrukci po šotolině ale zpětně vlastně lepší než kde jaká existující cesta na mapě :) . Je tu stoupání opět po hluboké šotolině. A je to hodně strmé, až do výšky 2645m (tedy prakticky Stelvio nebo Grossglockner !).
S cestami je to tu těžké obecně. Velikost silnice dle map je naprosto nic neříkající. Velmi často je hlavní po šotolině a slaboučká čára na mapě znamená sice úzký ale pěkný asfalt. Každopádně doprava je tu naprosto minimální a vše se dá, tak nějak projet a to velorex nastavuje laťku poměrně nízko :).
Spíme v Maison la vallée des nomades hotelu. Zaprvé, za cca 30 euro na hlavu tu máme krásný pokoj, večeři i snídani. Zadruhé, mají tu jako domácího mazlíčka čápa, který tu chodí mezi hosty. Zatřetí, tak honosnou a fantastickou hostinu k večeři abys pohledal. Tajin přes půl stolu, špízy, polévka, hranolky ... Neskutečné žrádlo.
V celé zemi je prakticky nesehnatelný alkohol, pan kuchař se dost na rovinu zeptal zda nějaký nemáme. Tak jsem lahev přinesl. Jaké překvapení, že ji na 2 loky zpola vypil a zbytek strčil do kapsy :).
6. den 17.10.2024 ujeto 368 km
Den začíná dobře, Milan hotel nevytopil, stroje nastartovaly a čeká nás nádherná soutěska Dadés. Už jsem psal, že Maroko je nádherné ?! Je , opravdu si to užíváme, je to neskutečná podívaná.
Kolem poledne sice končí nádherné hory a soutěsky ale zase začíná civilizace a je kde natankovat. Jsme opět na suchu, bereme hned první pumpu. Obsluha bere pistol a chce nám natankovat, tankujeme si ale raději sami tak si pistol přebíráme. Začínáme tankovat, Milan se ptá, je to Benzín? Ta pistol má divnou barvu. Ano benzin. Po chvilce se přidávám, je to benzin? Má to divnou vůni. Ano benzin. 4x se ujistí Milan, 4x já ... Asi už víte kam to směřuje..
Přibíhá manažer pumpy, nonono ! Lejete tam diesel ! Začneme okamžitě nadávat na strejdu co nám pistole narval do ruky a 8x přitakal že je to benzín. Okamžitě nás stahují bokem k myčce a dílničce. Každý máme po 8 litrech v nádrži a zaměstnanec pumpy to tahá hadičkou ven. Propláchneme ještě nádrže litrem benzínu a hurá nazpět ke stojanům.
Strejda se ke mě hrne, že mi zase podá pistol. Velmi rázně mu dám najevo, že už pro nás udělal dost a ať se raději klidí. Milan zaplatí benzín a i litr z vedlejšího stojanu, který jsme použily na proplach. Budiž.. Já jdu platit po něm a na kalkulačce mi ukazuje o 100 dinárů víc. To máš asi špatně ukazuji na stojan, ne ne ... chce zaplatit i tu naftu. Tak to je poslední kapka ! Začnu se rozčilovat, že diesel má v kanystru před dílnou a že ho platí strejda který to zkonil. Manažer se pousmál, ukázal na strejdu a pokyvuje hlavou, něco jako jojo to jde za tebou a odchází. Strejda se chytá za trubku velouše u okna a já se pěkně pomalu a plynule rozjíždím. Chvilku mě vyprovází ale po chvilce pochopí, že neblafuji a rozhodně nic navíc platit nebudu. Další z nezapomenutelných zážitků :)
Tím ale dnešní krásná cesta končí, čeká nás víc 200 km na náhorní plošině. Fouká protivítr, točím to na trojku kolem 50 km/h asi 70 km rovně, pak ostře doprava a dalších 50km rovně... No docela nuda.
Stavíme na AIt Ben Haddou, je to středověké město, zapsané do Unesco. Netuším proč zrovna toto, protože vypadá jako spousta jiných, kolem kterých jsme projeli. Město asi pěkné, ale je to šílené tržiště a plno lidí. Po chvilce to vzdáváme a utíkáme pryč.
Bydlíme v pěkném kempu Toubkal u stejno jmenné nejvyšší hory Džabal Toubkal a už se nemůže dočkat co pro nás Maroko připravilo na zítra.
7. den 18.10.2024 ujeto 328 km
Skupina B vyráží zase cca o hodinu dříve. Cílem dnes není nic menšího než severní Atlantský oceán. Veloušek už pár moří viděl ale oceán ještě ne. I pro mě to bude premiéra.
Projíždíme oblastí, kde se pěstují argánie trnité, tedy strom na kterém rostou plody ze kterých se pak velmi náročně vyrábí arganový olej. Na světě není moc míst, kde se tyto stromy pěstují. Krom "zázračných" účinků olejů, je turisticky zajímavé, že po těchto stromech doslova šplhají a lezou kozy. Dříve k tomu byly kozy cvičeny, sežraly plody a pak se z výkalů neporušené vyjmuly a dělal se olej. Dnes už tomu tak není ale kozy po stromech lozí stále.
Kozy na stromech, jejich přeskakování z větve na větev jak veverky, balancování na samých koncích větví... . Je to úžasná podívaná. Aby dnes zvířat nebylo málo, tak na silnici míjím obrovskou želvu. Je větší než má ruka a jsem nadšený, konečně vidím želvu ve volné přírodě, což se mi ani po dvou tripech na Balkánu nepoštěstilo.
Přijíždíme do Plage de Lagzira, má tu být kemp. Tak kemp to úplně není a je nám nabídnuto krásné prašné parkoviště. Chvilku váháme ale nakonec rozděláme stany, jdeme dotahovat můj povolený řetěz a čekáme na skupinu A. Skupina A jsou jsou mastňáci a parkoviště bez sociálek a sprch jim nevoní. Odjíždějí do dalšího kempu a mi s Milanem stojíme u rozdělaného velouše s postavenými stany. Řetěz je totál, už není kam ho dotáhnout, tak ho musím vyměnit za náhradní. Po půl hodině máme hotovo a rozhodujeme se že to tu taky zabalíme. Stany, židle, oblečení, karimatky, spacáky... všechno házíme volně na sedačku velouše a prcháme. Pán na bráně sice něco drmolí ale pravdou je, že toto je hodně zoufalé ..
Po 10 km přijíždíme do kempu v Sidi Ifni. Jsme opravdu rádi, že jsme se tak rozhodly a že to skupinu A sabotovala. Tady to je o něčem jiném. Kemp je hned na pláži, dělí nás jen vysoká zeď.
Znovu vybalujeme. Tuto idylku během chvilky ale narušuje ztráta Pavlova pasu. Pán z kempu je po registraci přinesl ke stanům, ale Pavlův pas chybí. Hledají ho všude, v kanceláři, po kempu, dokonce i u ostatních ubytovaných, kteří přijeli v podobném čase, zda nemají o jeden pas navíc.. .
Tady nepomůžeme a tak se jdeme s Milanem vykoupat. Atlantik je rozbouřený, vlny tak půl druhého metru a mají šílenou sílu. Je to i poměrně nebezpečné, vlny nám podsekávají nohy a táhnou do moře. Opravdu to má sílu a nemůžeme jít moc hluboko, jinak by nás to jednoznačně stáhlo a vyplavilo někde na Kanárech.
Po dobré hodině cachtání se vracíme. Pas se pořád nenašel a atmosféra začíná houstnout. Dovybaluji zbytek věcí a vtom slyším z vedlejšího stanu Pavla jak nachází svůj pas. Celou dobu ležel pod karimatkou, myslím že se mu opravdu hodně ulevilo a nám taky.
Padá tma a jdeme se projít do pěkného Sidi Ifni, kde si dávám další výborný Tajin. Kombinace hovězího masa, mandlí, švestek a brambor je naprosto famózní.
8. den 19.10.2024 ujeto 280 km
Vyrážíme do Tafraout. Cesta je opět plná oáz, hor, kaňonů a neskutečných výhledů. Člověk by řekl, že se to časem okouká. Ani náhodou ! Jsem opět v ráji. Skupina A jede trošku jinou trasu, přidali si malej off road vyschlím korytem řeky. Zuzku to ale stojí čidlo stojánku, které za jízdy urazí o kámen. Ze skupiny A se pomalu stává B. Do kempu opět dorážíme první a čekáme na ně. Krátíme si chvíli a věnujeme se strojům. Za poslední týden prošli peklem a trocha péče a kontroly s údržbou jim uškodit nemůže. Milan mění řetěz, je už tak vytahaný, že se nedá dopnout a já čistím karburátor, svíčky, sání a dotahuji hlavy.
Milan má sice novej řetěz, ale o 10 článků delší. V kempu s pomocí fotky flexi na mobilu, sháníme flexu. Mezitím doráží skupina A, na slunci v teplotě 30+ strávili víc jak 2 hodiny. Nakonec se jim podařilo čidlo proklemovat a obelstít. Motorka to sice poznala a vyhodnocuje jako chybu ale jede a to je důležité.
Přijíždí mechanik s flexou, Milan mi označí kde chce řetěz uříznout a já ho neomylně krátím o článek navíc :(. Má tedy řetěz krátký a mechanik s flexou už je doma. Tak prosíme ještě jednou o pomoc, flexu znovu přinese a nechává nám jí do rána. Milan má tedy řetěz spojený dvěma spojkami a vše dobře dopadá. Stroje jsou připravené, plné oleje, vyčištěné a namazané.
9. den 20.10.2024 ujeto 313 km
Projíždíme anti Atlasem. Vše je v pořádku, kozy zase rostou na stromech, je vedro, příroda nádherná a silnice v dobrém stavu.
Trochu se nechám unést a v dlouhém sjezdu ujedu Milanovi. Zastavuji na focení a po pár minutách se přiřítí. Ze zadního ložiska mu stříká vazelína a z bubnu stoupá dým jak z nádoby na Tajin. Hnal to tak, že úplně upekl zadní brzdu :).
V odpoledních hodinách se dostáváme do údolí řeky Oued Nfis. Tady už to taková paráda není. Povodně tu krom cest sebraly veškeré baráky a lidé tu už řadu týdnů spí ve velkých stanech. I přes to, že se tu hodně pracuje a opravuje, tento stav ještě potrvá řadu dalších měsíců. Silnice tu vlastně není, jen prašná cesta plná hlubokých děr a se svými 3 stopami trpím.. .
Cesta začíná být dlouhá a namáhavá na pozornost . Veloušek začíná protestovat, vydává chrčivé a kovové zvuky. Sundavám zadní kolo a zkoumám co se se kde stalo. Ložiska v kole jsou stáhnuté a netočí se. No mohlo být hůř, ložiska sice trochu pracně ale vymlátíme. Dáme nové, vše uklidíme a můžeme vyrazit.
Tak ono asi ještě hůř bude .. zvuky nepřestaly. Opět sundáváme kolo a tentokrát rozpojíme řetěz a demontujeme. Tak tím to taky není. Zbývá ložisko na rozetě. Víc jak půlka kuliček z ložiska chybí, vyměňujeme ho tedy a s padající tmou vyrážíme na posledních 50 km.
Jede se opravdu strašně. Tma, šílené díry a všude přítomný poletující prach.
Jsme rádi, že máme skupinu A, která našla ubytování (což v nebylo tak jednoduché) a jedeme už najisto přímo do apartmánu.
10. den 21.10.2024 ujeto 243 km
Vyrážíme směr vodopády Uzúd, kde máme v plánu přespat.
Po cestě se stavujeme v obchodě Women Cooperative Of Argan Oil, kde pracují ženy samoživitelky. Mám docela dobrý pocit, že utrácíme nemalé peníze za toto luxusní zboží u takové organizace.
Výroba je opravdu pracná, na 1 litr oleje - 20 hodin práce a 30kg plodů ( úroda z 5 stromů). Je to zajímavé vidět.
Protože skupina B jede jak vítr a bez poruch, doráží opět první. Bereme kemp Zebra a vyrážíme na vodopády. Skupina B si je prohlédne až ráno.
Z kempu k vodopádům to je cca 2 km, tak se přiblížíme veloušem. Řídí ale Milan a myslím že je to pro něj zážitek. "To jsem si myslel že má Jawa nebrzdí, jak v tom můžeš jet ? " , "jsi větší dobrodruh, než jsem si myslel" ... trochu citace :). Zvyknout se dá na všechno.
Vodopády si celé obejdeme, je to celkem flák cesty a pěkné stoupání. Výhledy ale stojí za to. Na poslední vyhlídce pod vodopády, sedí tak deset opiček. Jsou sice krásné ale je vidět že to je čistě turistická atrakce.
Milan mě odveze domu a domlouváme se, že dnes nepůjdeme na večeři ale uvaříme si v kempu (vůbec poprvé). Při přípravě vařiče a ešusů si Milan všimne, že má prázdné zadní kolo. Takže večeři dělám já a rovnou pro oba.
Milan zouvá pneumatiku, vyndá duši a prosí mě o obutí nové. Ujímám se toho jako profík, zachvilku je obuto. Nejde nafouknout ale, po vystřídání 3 kompresorů uznávám, že bych teoreticky mohl při obouvání tu duši proříznout. Je to tak, pneu zase dolu, zalepíme duši a tentokrát si to Milan obouvá sám.
Zalepíme i starou duši ať máme náhradní sebou a hodinu před půlnocí máme hotovo.
11. den 22.10.2024 ujeto 232 km
Použiju slova Aleše, dnešek byl supermegakrásný. Za dnešek jsme vystoupali o 5tis metrů a stroje dostávají pěkně do těla. Vysoký Atlas nezklamal, jedná se opět o dech beroucí podívanou.
Silnice se nádherně klikatí po vrstevnicích a je tu nespočet krásných starých hliněných vesnic. Je to opravdu megakrásné ale taky pumpprosté. Strýček Google nachází pumpu uprostřed ničeho v malé vesnici. Kanystry prázdné, nádrž skoro také a proto i když nevěříme, sjíždíme z trasy asi 7 kiláků a jdeme hledat tuto fata morgánu.
Pumpu přejíždíme, tak se krokem vracíme a vidíme garážová vrata. Uvnitř se nachází asi 5 barelů a stáčí se do pet lahví. Plnou kamaráde velím, tak se stáčí a nosí a leje a zase stáčí ... .
Milan má pocit že chod jeho motoru není ideální, tak za jízdy sahá na karburátor a zůstává mu v ruce sytič. Vytočil se mu ze závitu a naštěstí ve správnou dobu sáhl na správnou část, kdyby to ztratil, byl by to větší problém. Stačí tedy utáhnout a jedeme dál
Dosahuji svého výškového rekordu a navyšuji o celých cca 15 metrů a to na 2.780 m.n.m. Dnešní etapa pod tímto vrcholem končí. Sjíždíme víc jak 30 kilometrů z kopce bez motoru až do vesnice Dar Ahans, kde máme vybraný hotel.
Hotel je hodně luxusní a působí strašně kontrastně mezi chudou hliněnou zástavbou. Tím ale nemyslím opticky, je obložený kameny a docela sem zapadá. Když ale sedím na terase, poslouchám řechtání oslů, kvokání slepic, štěkání psů .. a pohlížím na ty staré, malé, hliněné baráky. Ty dnes asi nemají plný talíř masa k večeři, asi nemají teplotu regulovanou klimatizací a pro teplou vodu asi musí udělat víc než otočit kohoutkem. Moc se tu necítím, i když hotel je opravdu krásný, personál příjemný a jídlo chutné.
Kousek od hotelu je starý berberský hrad - Kasba. V okolí jsme jich viděli celkem dost. Vydáváme se s Pavlem protáhnout si nohy a podívat se blíž. Hrady sloužily z kraje 20 století francouzským vojenským posádkám. Často na ochranu manganových dolů. Dovnitř se sice nedostaneme, ale i pohled z bezprostřední blízkosti tohoto nepáleného hliněného monstra bez oken, za to stál.
12. den 23.10.2024 ujeto 316 km
Pokračujeme Vysokým Atlasem k městu Khenifra, kde plánujeme bydlet.
Vyrážíme po hlavní "na mapě pěkně tučná žlutá " silnici. Žádný provoz - opět. Po 10 km bohužel ani žádný asfalt - opět. Je to dalších víc jak 30 kilometrů po rozmlácené šotolině. Velouš dostává šílené kapky, všechno mlátí a poskakuje. Při zastávce na focení si všímám, že jedno světlo není v nejlepší kondici a je celé povadlé. Visí jen na kožence a jeho trubkové uchycení prasklé. Demontuji ho a od tohoto okamžiku jsem jak Kyklop.
Klikatíme se krásným Atlasem, kochám se a vůbec neregistruji, že ve zpětném zrcátku není Milan. Píšu za jízdy zprávu jestli je vše ok, ale není tu internet.. . Jedu dál, říkám si že asi fotí a do kopce mu to na rozdíl ode mě letí, tak mě dojede. Po 15 kilometrech staví a čekám a čekám. Signál není, Milan taky ne, tak se otáčím a valím zase dolu.
V zatáčce stojí Milan, už má dole zadní kolo a čeká na mě. Zase píchl .. Sundáváme pneumatiku a zjišťujeme, že je píchlá na stejném místě jako posledně. Na plášti nic z vnitřní strany není hmatatelné, ale něco tam být muselo. Je to plášť made in CCCP, byla už tak tvrdá, že by se nikdy nesjela holka jedna. Dáváme náhradní plášť (který Milan na poslední chvíli sbalil sebou), je to sice užší (přední) pneu ale to půjde.
Lepíme duši a už zkušeně obouváme. Protože ale máme vymlácený a rozbitý kompresor (nejde nabít), jedu na pumpu kolo nafouknout.
S padající tmou projíždíme narvané a chaotické město Khenifra. Už víc jak hodinu se koukáme na déšť na obzoru, naštěstí má podobné tempo a směr, tak jedeme jen po mokré silnici. V kolonách ve městě mi začíná vynechávat jeden válec. Dojezd je cca 12 kiláků a fakt to teď ve tmě unavený nechci řešit. V nízkých otáčkách jsem úplně marnej, když se mi podaří motor vytočit, válec se chytne a jedu. Bylo to vážně o fous ale dokuckal jsem až před hotel.
Spíme v hotelu Dar Zayane. Je to luxusní hotel i na evropské poměry. Je tu bazén, terasy, balkony u každého pokoje, recepce .. . Tak tady se opravdu necítíme s Milanem dobře. Jsme špinaví od oleje, oblečení černé a vyhulené z dvoutaktu.. . Není tu ale moc z čeho vybírat a takový hotel tu stojí 30 euro na noc (tedy cca 750 kč - pakatel oproti zvyklosti u nás). Uměl bych si ale představit, že si stavím stan v parku u hotelu a bude mi lépe.
No nic, jdeme spát. Ráno nás čeká diagnostika a oprava Velouše a cesta do Fezu.
13. den 24.10.2024 ujeto 215 km
Dnes se rozdělujeme. Skupina A jede zdolávat zatáčky a cesty necesty a skupina B jede do Fezu, kde přespí. Zítra se máme sejít u moře v Cala Iris.
Než ale vyrazíme, je potřeba zprovoznit Velorex. Začínám jak jinak než svíčkami. Jsou sice trochu černé (mám to pořád bohatší, což na místní teploty a kopce je lepší) ale žádné pecky ani defekt. I tak je pro jistotu vyměním za nové. Když se chystám další ohledání, zjišťuji, že šroub dorazu na sytič je hodně vytočený a tedy nejspíš jedu pořád s trochou sytiče. To by všechno vysvětlovalo zcela logicky. Tedy povolím doraz aby lanko nabylo v tahu a dál už nehledám. Ty rány nám tu dávají zabrat a řešíme i to, co by nás asi normálně nepotkalo.
Skupiny A i B se ještě potkávají po pár kilometrech na prameni Sources Oum Rabia. Je to vesnička na samém toku říčky. Vlastně by se dalo říci nad, protože terásky baráků zasahují často nad tok. Je to zajímavé místo, z prava pramení slaná voda, která protéká nedalekým solným dolem a zleva o kus výš pramení sladká voda. Opět tu nechybí přehršle stánků a dle rozsáhlých parkovišť na autobusy je to asi dost známe a turistické. Je to vlastně tak fotogenické místo až to působí trochu kýčovitě.
O pár kilometrů dál si u silnice všímám opiček. Stavím a jdu si je vyfotit. Mizí ve větvích stromů, ale jen tak daleko aby byli v bezpečí a přitom mě viděli. Tyto opičky mi udělali mnohem větší radost, než ty z vodopádů. Sice nelezou po rameni za arašíd, ani nepózují fotografům na zábradlí, ale jsou plaché, ostražité, krásné a svobodné.
Kolem 14 hodiny přijíždíme do hotelu. Provozu ve Fezu jsme se trochu báli, je to velké město. Kupodivu to nebylo tak zlé, jsou tu hlavní tahy o 3-4 pruzích a vlastně se jede celkem fajn. Zaujali jsme místního skútraře, který chtěl na oplátku zaujmout nás. Tak v žabkách, mikině a pochopitelně bez helmy, zvedá scooter na zadní a předjíždí nás. Je dobrej to se musí nechat :) . Jinak k jízdě na motorkách. V Maroku se stím moc nemažou, naprostá většina jezdí bez helmy, ten kdo jí má tak je to laciná cyklistická nebo opravdu stará omlácená bez plexi. Motorek tu jezdí snad milion, všechny a tím myslím víc jak 99% jsou čínské mopedy. Velkou mašinu jsem tu krom turistů viděl opravdu jen 1.
Bydlíme cca 5 km od Mediny v pěkném hotelu. Výběr hotelu měl zásadní 2 kritéria, dochozí vzdálenost do centra a hlídané parkoviště. Medina je k mému lehkému zklamání vlastně jen obří tržiště a taky slušné bludiště. Plán najíst se na ulici místním "fast foodem" bere za své. Na ulici mažou pečivo taveným sýrem a nějakým salámem. Ovoce tu mají naložené ve vodě, sedí na něm spousta much a ani to nevypadá vábně. Jsou tu i nějaké uzeniny, ale skladované v teple a tu odvahu jsme prostě nenašli. Pár starých baráků a zdí se tu ale najde a jako večerní procházka je to vlastně fajn. Největším lákadlem je ale koželužna, kde se barví kůže. Je jedna z nejstarší a největších na světě. Výhled na ni není, musíte projít jedním asi ze tří obchodů, kde Vás za úplatu pustí na střechu a pak vlastně na velkém dvoře pod Vámi bude vidět. Smrdí to tu čpavkem ale pohled na barevné kádě a pověšené kůže je opravdu zajímavý. Tak máme splněno, i kultura byla ... Nachodíme víc jak 15 km a příjemně unavení jdeme spát.
14. den 25.10.2024 ujeto 202 km
Potřebujeme dotáhnout řetězy, ale na hotelovém parkovišti to dělat nechceme. Stačí, že Milan za sebou nechává eko podpis všude kde na chvilku stojí :). Krom zvonění řetězu slyším ještě jeden nový a zatím neidentifikovaný zvuk, odhaduji to na koleno výfuku.
Na první pumpě stavíme. Milan dotáhne řetěz a já identifikuji .. . Mám prasklý zadní držák motoru, naštěstí praskla jen půlka, jinak by motor vzadu nemělo co držet. Omotáme motor kurtou a jedeme do města hledat dílnu se svářečkou. Zeptáme se u jedné dílny, svářečku sice nemají ale jeden z postávajících mladíků sedá hned na moped, máme ho následovat. Po pár minutách stojíme před malou garáží. Práce se ujímá zkušený svářeč, to se dá hned poznat. Sváří zásadně bez brýlí, kostru ke sváření si zkušeně svařuje z kusů materiálů (nemá asi silný drát s klipsnou), zapojuje svářečku do zásuvky holou rukou a pěkně do každé zdířky jeden kabel .. To je vážně Afrika.
Moc si s tím hlavu neláme, chci vyndat karburátor, který je asi 10cm od místa svařování, utřít motor od oleje a benzínu.. . Není třeba, nic není problém. Prosadím si aspoň kus kartonu, který přehodím přes karburátor. Sváry odpovídají přípravě, vybavení a vlastně bohužel i zručnosti tohoto profesionálního svářeče. Sváry jsou sice mohutné ale o jejich provařenosti trochu pochybuji. Tak snad to vydrží až domu.
Peníze odmítá že se mám dohodnout s šéfem, sedá do auta a odjíždí rozvávat svůj um dalším zákazníkům. Šéf peníze odmítá ale nakonec ho ukecám a rozumný obnos strčí do kapsy. Trvá ale na tom, že zůstaneme na pohoštění. Během pár minut přináší stolek, plastové židle, moc dobrý čaj a vajíčka s bagetou. Na snídani se ukecat nenecháme ale dáme si čaj, chvilku si posunky povídáme, fotíme a s velkým díky odjíždíme.
Pozvolné klesání k moři, příznivý vítr a dobrou kondici velouše využívám. Tvořím svůj nejspíš další rekord, kdy překračuji magickou hranici 100km/h. Milan se nenechá dlouho pobízet, pochopí a hned mě předjíždí. Trochu mi to připomíná závody německých důchodců na sekačkách :).
U moře jsme zase první, tak využíváme času a jedeme se ještě před ubytováním zahrabat na oblázkovou pláž k moři. Nikdy bych nevěřil jak se to bude na těch kamenech propadat, byl jsem zase úplně marnej a jsem rád že jsem se z toho vůbec svépomocí vyhrabal.
Milan má zase prázdné kolo, už ho to moc nebaví, což moc nechápu. Mě to baví náramně. Nemá sil ani chuť, tak se domlouváme že tam ráno napereme sprej, dofoukneme a že to musí udržet.
Kemp Cala Iris je moc pěkný, s úžasným výhledem. Skupina A přijíždí o chvilku později, nechtějí skládat mokrej stan, tak berou karavan a jak se ukáže, dobře dělají.
15. den 26.10.2024 ujeto 225 km
V noci fouká tak, že normální člověk nemůže spát. Milan chrní... . Fouká tak, že plachtu z velouše házím pod sedlo, nemá smysl ji zatěžovat a pořád přivazovat. Milanův stan je bez kolíků a má tvar padlého muže, můj stan sice drží ale mlátí sebou jak při epileptickém záchvatu. Když to vylezu natočit venku, tak i přes zátěž dvou tašek mi začne utíkat.
Noc výživná, jen co je pravda.
Trajekt odjíždí ve 23:00 a máme to cca 200 km. Máme dost času, žádné velké převýšení. V očích Jawaře, máme to ještě 200 km, hranice na kterých se můžeme zdržet, bůh (nebo tady spíš Aláh) ví co se nám může ještě stát, porouchat... raději si tedy přivstaneme ať to stihneme.
Sprej je v pneumatice, je sice na bezdušovky, ale mi máme někde jen malou dírku a tu to udrží. Ani 2 kiláky...
Duše došli, sprej zklamal a Milan tu zůstat žít nechce. Tak se do toho musím vložit já, vyndávám své náhradní kolo a půjčuji ho svému nepřipravenému příteli :) .
Není to sice 18 ale jen 16 palců ale to nevadí, alespoň mi nebude ujíždět na rovinkách. Cítím se nepostradatelně, velkoryse a pokorně pochopitelně :). Než ... zjišťují že ve své skromnosti a pošťuchování mi dávám do ruky kolo které má pořád polámané ty zpropadené špice. Sakra to jsem nedomyslel. No co, vytahuji náhradní a snažíme se je bez demontáže pneumatiky vyměnit. Kompresor nemáme funkční, tak nemůžeme ani upustit natož sundat. Nejde to, přebývá nám cca 0,5cm závitu. Vytahuji opět pokorně a skromně list z pilky a jdeme pižlat 6 špic. Tak jsme si hoďku zacvičili po ráno a můžeme jet dál.
Cesta utíká krásně, jedeme po krásném pobřeží. Začíná mi zase přeskakovat řetěz a co hůř, ozývají se mi již známé zvuky. To ne, to nechci řešit.. ale budu muset. Super svár od super svářeče praskl. Jsme naštěstí zrovna ve městě, tak dílnu najdeme hned. Svářečku nemají ale hned si ke mě do velouše sedá špinavej mechanik a ukazuje kam mam jet.
Po pár minutách stojíme před klempířskou dílnou. Je to šílená díra, vybavení takřka nula, lakují tu nárazník na ulici a do toho mu kolega svařuje.. Všude poházené použité díly .. . Co se ale musí nechat, na bezpečnost tu dbají. Pan svářeč chce vyndat motorovou vzpěru ven, odmítá svařovat u zaolejovaného motoru a karburátoru. Celkem dlouho mi trvá mu vysvětlit, že bych musel motor vyndat a to je fakt "komplikejšn kámo !" . Ukecám to na kompromis, sundám sání, karbec a vše utřu. Ze starého plechu si vystřihá kryt kolem sváru aby mu to neprskalo na motor. Stojí s hasičákem nad ním a jde na to. Není to takovej střelec, aby svařoval bez ochrany, bere si sluneční brejle. Sváry pěkné, to bude super, ukazuji palec hore. Kdepak, není spokojený a z kusu pásoviny vytváří a navařuje ještě výztuhu.
Poskládáme velouše, naložíme bagáž a jdu platit. Tady zdvořile neodmítnou, napíše 50 euro na okno zaprášeného vozu a já si jdu půjčit hotovost od Milánka.
Tak časová rezerva padla, máme to ještě 140 km, hranice před námi a stroje se nám rozpadají pod zadky.
Jede se dobře, pohled na moře je příjemná změna a pobřeží jsou tu krásně skalnatá. Jsme 15 km před hranicemi a zjišťujeme dle sdílené polohy, že skupina A nás háže přes palubu a rozjíždí se přes hranice. No tak to musíme ty můj lingvisto zvládnout sami, říkám Milanovi.
Hodně dotazů, trochu šmejdění v bagáži ale nakonec projíždíme bez většího zdržení. Musím říci, že se mi celkem ulevilo. Stroje parkujeme v přístavu a jdeme na předraženou večeři do centra Melilly.
Noc na sedadle trávit znovu nehodlám, lehám si na podlahu pod sedačky a krom chladu a šílených vibrací od podlahy to docela jde.
16. den 27.10.2024 ujeto 216 km
V 7 ráno jsme v Motrilu. Skupina A vyráží do Sierra Nevada, skupiny B Caminito del Rey. Tuto "stezku smrti" mám v bodech zájmu už dlouho a moc se na ní těším. Problém je, že lístky jsou vyprodány a le prý existuje varianta koupit si polední menu v restauraci (předražené) a s tím i vstup. K této praktice mám jisté výhrady ale vstup je vstup.
Projíždíme Natural Park Montes de Málaga. Vše je idylka, čas máme super, stroje jedou a je na co koukat. Toto platí až do najetí na silnici MA-3403. Silnice je úzká a místy je blátivý brod, byli tu nedávno povodně a z okolních kopců a polí se vyplavilo bláto. Není to moc příjemné, hodně to klouže, ale s opatrností se dá projet. Bohužel brodů začíná přibývat a jsou čím dál hlubší. Přemýšlíme, že to otočíme, ale pak následuje sjezd po blátě a hodně hluboké bláto, které cestu nazpět už vylučuje. Stojíme na kraji bláta, je to cca 30 metrů dlouhé a hluboké minimálně 20cm. Nemáme na výběr, musíme to rozjet a doufat že to proletíme. Jedu první, velouš hrabe, snaží se ale kousek za půlkou klesá ke dnu. No tak to jsme v pěkné bryndě, to budeme odhazovat a vytlačovat 2 dny. Zázraky se ale dějí, naproti nám se za 2 minuty objevuje Pajero. Za celou cestu jsme na této cestě nepotkyli jediné auto a zrovna když ho potřebujeme tak se vynoří jeep 4x4 ?
Pán se směje a hned ke mě nacouvá, vytahuji lano a za pár minut jsem venku. Milan blátem projede, boty má sice po holeně od bláta ale dá to a má můj hluboký obdiv. Pána se ptáme zda to je dál ještě horší nebo jestli to dáme. Je na rozpacích ale když jsme to dojeli až sem, tak to prý už dáme. S blátem měl pravdu, sice jsme si ho ještě užily, ale už to nebylo tak šílené. Co ale šílené bylo byl poslední výjezd který nás na této strasti plné cestě čekal. Strmí kopec, plný kamenů a vymleté půl metrové brázdy od vody. Na motorce se to dá, ale třema stopama naprosto šílené. Musím to dát a jediný způsob je nezastavit za žádnou cenu. Rozjedu to na dvojku co to dá a letím po kamení, zadní kolo skáče z brázdy do brázdy a nejedenou slyším jak mi kameny hoblují podvozek.
Jsme na silnici, na opravdové, nefalšované a pevné silnici. Musíme se s Milanem smát, toto ještě ani jeden z nás nezažil. Od Afriky jsme čekali v tomto ohledu hodně a taky i dostali, ale že ho strčí do kapsy Španělsko ? Nemůžu jet ani dál, musím klackem vydlabat utemované bláto z blatníků. Tisíc slov to nepopíše, fotky mluví za vše..
Přijíždíme k Caminito del Rey, už zdálky je to parádní, jsou vidět můstky a cesty na římsách. Bohužel mi náladu kazí stav spojky, upálil jsem ji v blátě. Otáčky po vymáčknutí vyletí nahoru jak blázen. Řazení je trochu složitější ale jede to. Ve 20:00 musíme být na letišti, soutězku projdeme tak za 2-3 hodiny a pokud to pojede dobře tak 80 km do 2 hodin na pohodu taky dáme. Mám ale strach, stroje dostaly opravdu za uši hrozně, navíc je musíme někde umýt, takto je předat fakt nemůžeme.
Je to těžké rozhodnutí, jsme tak šíleně blízko a opravdu rád bych to absolvoval, ale rozum a strach mi to nedovolí.
Vzdáváme to, vyrážíme do Málagy. Po cestě míjíme asi 6 pump kde mají zavřenou vapku. Je to nejspíš kvůli povodním, nechtějí mít plné jímky bahna. Nakonec pár kilometrů před skladem nacházíme a stroje umyjeme. Protože cesta probíhala bez problémů, máme pár hodin čas. Trávíme je v centru Málagy a užíváme poslední slunné chvíle letošního roku.
Co dodat na závěr ? Těžko se popisuje ta nádhera, fotky trochu napoví ale zažít to a vidět je nepřenosné. Velká poklona všem zúčastněním, jsou to větší magoři jak já. Jet to na motorce muselo být fakt výživné, já se vlastně jen vozil, kochal a fotil :). No a nakonec stroje, tam není co dodat, když daly toto, tak už dají snad všechno.
Celkem najeto 4.545 km
