Tunisko 2025

Je 10.10.2025 .Většina lidí už má motorky zazimované, ale nás se to netýká. My si podzim tradičně zkracujeme – loni Maroko, letos zase Afrika - Tunisko.

Je sychravo, zima a 7 hodin ráno k tomu. Je čas startovat 20 let starý Mercedes Vito, který máme půjčený. Naše velké dobrodružství začíná, první výzva a úkol zní celkem snadně. Dostat se tímto starým pracovním autem a přeloženým přívěsem do Civitavecchia. Je to 1300 km, a máme na to 24 hodin, tedy (snad) dostatečná časová rezerva.

V autě vezeme Milanovu Jawu 638 s pávem a v přívěsu máme Velorex. S vozíkem nemůžeme jet víc než 100 km/h. Když to zkusíme, začne tancovat jak opilý tuleň a pokouší se nás předjet. Bojíme se stavu auta tak moc, že zapomeneme bát se vozíku. Ideální rovnováha strachu.

Po 700 km, pauza na kávu – a ejhle, měkké kolo. Syčí to jak had v komiksu. Sada knotů na pumpě nás zachraňuje. Problém není díra, ale praskliny po obvodu. Knot na boku gumy není ideální ale drží to.

Kilometry ubíhají, noc se vleče. Pak přichází drama: špatně značený sjezd na pumpu a 100 km bez další. Jedeme na výpary a přitom si připadáme jak účastníci duchovní obnovy. Modlitby zafungovaly a na výpary dojíždíme. Zázraky existují.

Jsou 2 hodiny ráno a dojíždíme do Civitavecchia (kousek pod Římem). Trajekt nám jede kolem poledne, tak jdeme spát. Vykládám Velouše a ustelu si ve vozíku. Milan spí v sedě na místě spolujezdce. Ráno hledáme místo na zaparkování auta a vleku. Všude zavřeno, plno nebo jen s rezervací. Nakonec nacházíme hlídané parkoviště 5 km za městem. Platíme 120 eur na 10 dní.

Je čas se nalodit !

1. den 11.10.2025 přesun trajektem

Trajekt z Civitavecchia do Tunisu trvá přibližně 20 hodin.

Lístek vychází cca na 8 tisíc Kč. Platím jako auto – už mám za sebou dost debat o tom, jestli jsem motorka, tříkolka nebo exotické zvíře na kolech. Milan jede klasicky jako moto za cca 6 tis. A je to zpáteční, takže paráda.

Na cestu tam máme kajutu (bez jídla), cestu zpět jídlo (bez kajuty). Dvě různé společnosti, dvě různé filozofie přežití.
Kajutu fakt doporučuju.

Na 20hodinovém trajektu je to rozdíl mezi "žiju" a "jen přežívám". Příplatek kolem tisícovky a máte svou postel, sprchu a osobní prostor.

Cestovatelská rada dne:
Můžete jet i z Janova… ale připravte si dvojnásobek.
My si přidali asi 300 km navíc směrem k Římu a ušetřili víc než 10 tisíc Kč. 

2. den 12.10.2025 najeto 184 km.

Kolem 9 ráno se vyloďujeme v Tunisu. Srdce nám bije radostí – a mozek zatím netuší, že si ji může klidně zase schovat. Místo volnosti nás totiž čeká několikahodinová celostátní hra s názvem "Dostaň se do Tunisu, pokud to dokážeš". Přichází administrativní kolotoč, ze kterého se dostaneš jen přes dostatečný počet razítek, kontrol, omylů a zoufalství.

Už ve frontě na pasovku je jasné, že se nelíbíme policistovi v civilu. Bere si naše pasy a posílá nás do policejní stanice na výslech. Super start dne.
Otázky klasika: kam jedeme, kde budeme spát, jestli máme peníze, jestli jsme normální, co vezeme… A protože nejsme žádní lingvisti, hrajeme to na minimalistický styl – jednoslovné odpovědi.
Milan jen málem způsobí mezinárodní incident, když tvrdí, že má u sebe 8000 € místo 800. Naštěstí se to rychle vysvětlí.

Hlavní problém: stanování.
Naše plány spát v kempech zjevně zněly jako žádost o dobrodružství, které nechtějí mít na svědomí. Policistka už sahá po pasech, že nás pustí… A vtom přistane ruka policisty v civilu na dokumentech jako kdyby chytal poslední kus pizzy. A je jasno – máme problém.

Snažíme se vysvětlit , že netušíme kam nás stroje dovezou, natož kde budeme spát. Ne, musíme mít ubytování. OK. Spouštíme plán Booking Emergency 1.0:

Milan kupuje nejlevnější noc na Djerbě, (pak to zrušíme..) . Tak to neprošlo, chtějí ubytování na celou dobu pobytu.

Plán Booking 2.0.
Kupujeme na 10 dní , (stornování zdarma, je fakt vítané) .. Volají tam. Chyba – není to hotel, ale apartmán. Proč je to problém, nevíme. Ale je.
Plán Booking 3.0. Už víme co máme dělat ...

Po druhém kontrolním telefonátu konečně dostáváme razítka. Policistka se tváří přísně a varuje nás, že ví, co chceme provést, a že si to při odjezdu ověří. Noo, to nezní dobře ale to teď řešit nechceme. Hlavně, ať nás pustí ven z místnosti. Po více než 3 hodinách se rozjíždíme – a vítězství trvá asi 30 vteřin.

Čeká nás rentgen, pak nový hangár s dlouhými stoly. Kontrola obsahu. Naštěstí rozumná. Jen všechno otevřít, ukázat, tvářit se, že v tom fakt není nic nelegálního.

A pak nás posílají k okénku, kde nám berou telefony a chtějí je odemknout. To už je moc. Rozčiluju se a dávám to jasně najevo. Naštěstí to není lustrování, jen stahují nějaký formulář, aby ho nemuseli vypisovat ručně oni, tak ho máme vyplnit mi. Fajn, nervy zpátky do kapsy.

Vyplňujeme, běháme mezi stanovišti, znovu ukazujeme věci, pojistky, dokumenty, a protože se evidentně nudí, prohlížejí nám zavazadla podruhé.

V tom jde kolem paní policistka z prvního stanoviště, usměje se na nás a popřeje hodně štěstí, ať už se konečně dostaneme do země. Její směna skončila dřív než naše odbavování. To o něčem vypovídá.

Ještě poslední policajt před závorou kontroluje, že máme všechny předchozích kontroly. A o pět metrů dál další policajt, který kontroluje, že ten první policajt zkontroloval ty kontroly... .

A pak… zázrak. Závora se otevírá.
Jsme v Tunisku!
Vyčerpaní, zpocení, ale svobodní.

Celá komedie na hranicích nezabrala ani 5 hodin, a mohli jsme vyrazit směr Roman Amphitheatre of Uthina. Památka je fakt impozantní a nejlepší je ta svoboda: můžeš si tam chodit, koukat, lézt a sahat, jak je libo. Jenže čas běží a díky zdržení na hranicích už zase nestíháme. Klasika.

Další zastávka: The Water Temple. Vodní chrám, jehož prameny kdysi živily Kartágo. Upřímně? Moc toho tam není. Ale když už jsme jeli kolem, tak proč ne – další položka odškrtnutá, žádná lítost.

Pak už nás žene dopředu jediná vidina: moře!
Hledáme ubytko přes Booking a končíme kousek pod Hammametem.

Ceny? Tady čistá komedie. Dáváme 29 € za dvoulůžák s wifi, podzemním parkováním a – držte se – kostkovačem ledu na lednici. V Evropě si za tyhle peníze nerozložíte ani stan, natož aby vám ještě mrazili led.

Pláž je obří, prázdná a na pár hodin jen naše. Dáváme večeři, slivovičku "na uklidnění cestovatelského ducha" a padáme do postele.

Zítra směr Djerba.

3. den 13.10.2025 najeto 435 km.

Chvíli po sedmé už motory prdlají a my máme před sebou pořádný kus cesty. První zastávka: Amfiteátr v El Jemu. Atmosféra naprosto boží – monumentální, volné, bez zákazů a šipek, prostě si to prolézáme jako děti na hřišti.

Místní obchodníci? Klobouk dolů. Sám jsem obchodník, takže vím, o čem mluvím. Tady se smlouvá s elegancí – žádný tlak, jen mistrovský výkon. Odcházíme s cigaretami na měsíc dopředu (ne, neplánovali jsme to) a pár starými mincemi. Stačila jedna vteřina a prodejce vycítil moji slabost. Nakonec kupujeme i epický ručník – turistickou mapu Tuniska. Od teď Google mapy nepotřebujeme, máme ručník!

Je 28 °C, tak dáváme pauzu na krásné písčité pláži. Kdyby zmizel všechen ten bordel, byla by to dokonalost sama.

Kilometry mizí pod koly a my pořád řešíme ubytko. Kempy? Ty tu prakticky neznají, ty co googl objeví jsou bez fotek, bez recenzí a když tam přijedete tak neexistují. Cestu lemují desítky kilometrů olivovníkových plantáží – tolik oliv na jednom místě jsme ještě neviděli, oči z toho přechází. Začíná padat tma, zbývá 150 km a trajekt. No nic – jedeme rovnou na Djerbu.

Trajekt: fronta na několik hodin. Místní nám ale poradí, že motorky mohou dopředu. Milan se tedy ujme role vyjednavače, ukazuje obsluze fotky Velouše a vrací se s verdiktem: "Prý nejsi moto."
Ale kolona stojí, není co ztratit. Zkoušíme to. Policie se tváří, že jsem spíš loď než motorka, a posílá nás na konec fronty. Nasazuju smutný kukuč a prosebné ručičky. Funguje to! "Jestli vám prodají lístek na moto, jeďte," říkají. Parkuji za rohem, Milan v helmě jde pro lístky – a slaví úspěch.
Cena? 100 milimů. Tedy 70 haléřů. Za trajekt. Ano, čtete správně.

Po tmě projíždíme celou Djerbu až do Houmt Souk, kde bereme ubytování. A pozor – je to přesně to samé, co jsme včera naoko rezervovali a pak zrušili. Svět je malý a Booking ještě menší. Cena opět k smíchu: 23 € pro oba.

Večer ještě krátká procházka městem, místní kuchyně do žaludku a pak padáme znaveni do postele. Zítra pokračujeme!

4. den 14.10.2025 najeto 243 km.

Máme jeden jízdní den navíc, tak padá rozhodnutí: užijeme si Džerbu v klidu a objedeme ji dokola. Jenže… Djerba nás vlastně moc nebere. Spousta rezortů, ale jinak nic, co by nám zvedlo obočí. Den navíc se hodí, takže jedeme dál a ostrov opouštíme přes most Zarzis Roman Causeway Bridge.

Zastavujeme u Salt Lake of Zarzis. Bílá rovná pláň, ticho, jen my, sůl a foťáky. Krátká procházka, pár fotek a pokračujeme do vnitrozemí.

Začínají se ozývat první poruchy. Milan pořád dotahuje řetěz a nechápe, proč se mu tolik vytahuje. Mně se při startování uchlastává karburátor – vyndám ho, vyčistím, složím… a výsledek skoro stejný. K tomu zjišťuju, že jsem někde ztratil zadní sklíčko světla. Díky tomu se mi pálí pojistky a zůstávám bez brzdovky i zadního světla. Výměna pomůže zhruba na dvě minuty, pak znova shoří.  Nakonec se shodneme, že to nebudeme hrotit. Prostě pojedeme dál a budeme doufat, že nás tyhle drobné "charakterní vady" našich strojů nedoběhnou někde v poušti

Vjíždíme do Tataouine a okolí – a tady nám padá brada. Tohle je Afrika, jak jsme si ji malovali v hlavě. Starobylá města, skalnatá krajina, desítky prastarých sýpek ksarů. Kraj, který proslavil Star Wars. U dechberoucího Ksar Ouled Soltane hledáme ubytování a poprvé po dlouhé době vidím turistické auto.

Jsou to Norové v Land Roveru, které jsme už potkali na trajektu. Zastavím u jejich auta a rovnou sonduji ubytko. Majitel říká, že má jen jeden barák a ten už obsadili právě Norové. Nakonec ale nabízí řešení: spaní na ploché střeše jeho druhého, právě rozestaveného domu. Perfektní výhled, perfektní místo a to ještě nevíme, že přijde i perfektní večer.

Jsme pozváni k rodinné večeři. U stolu jeho rodina, my a Norové. Domácí výborné jídlo, smích, rozhovory na tři jazyky a atmosféra, která se nedá naplánovat – jen zažít.

Norský pán je nadšený z našich strojů. Nikam nespěchají a na zítřek má domluveno, že mu místní servis otriská podvozek a udělá antikorozní úpravu. Loni si prý nechal v Maroku udělat celolak – a nemůže si vynachválit cenu ani kvalitu práce. Podporuje místní, protože "jsou šikovní a levní jako nikde v Evropě".

Intenzivní, autentický, nádherný den. Takové, kvůli kterým se cestuje.